TETA

– Teta přijde! Bože, bože,

to zas bude pěkný život!

Ve dne se v ní stále shlížet,

večer hrát s ní mariáš!

A že vždycky pretenduje

už ten pozdrav na nádraží!

V jedné ruce deset škatul,

v druhé zajíc – bože můj!

Vzdychne, že ji brní nohy,

jít že musí – a jde vždycky

v hrozném čepci, děsných šatech

promenadou Příkopů!

A ten způsob její mluvy!

Víš-li, že mě naposledy

žábou zvala, hloupou holkou,

ba i žlutým housetem?! –

Dvacet roků sličné Líny

povržlivě rty své krčí,

bílá ručka mrskne o stůl

lístkem plným švabachu.

– Dítě – vytýká jí matka –

až ty životem tak projdeš,

jako prošla teta Sáli,

také trochu změníš se! –

– A že žila teta Sáli? –

– Žila, dítě, těžce žila. –

– Ale, máti, vždyť ten život

choval ji jak v bavlnce!

Muž ji rád měl (sama tvrdí),

jmění měla, zdravé děti,

jaktěživa nestonala –

to zveš „projít životem“?! –

– Nehřeš, Líno. Nedej, bože,

abys poznala tak štěstí,

jako Sáli – – Ale nikdy

nesteskla si přede mnou! –

– V tom to právě vězí, Líno.

Nejdravější je ta bolest,

která zžírá naše srdce,

ale přes rty nejde ven... –

Lína mlčí. Záhadou jí

stala se teď teta Sáli.

A den k odpolední lezl

jako hlemýžď pomalu.

Odpoledne na nádraží

zjevila se teta Sáli

v hrozném čepci, děsných šatech,

v rukou zajíc, škatule.

A že brněly ji nohy,

chtěla jít a přes Příkopy –

Lína zatínala zoubky

nad procesím, v kterém šla.

Doma teta sedla v křeslo

s jedné strany majíc Línu,

s druhé strany její matku,

a začala povídat.

O svých synech chválu pěla:

Toník vede hospodářství,

Václav postupuje v právech,

Jan se brzo ožení.

Nebožtíku muži dala

na hrob vstavit pěkný pomník,

drahá umělecká práce

s tklivým zlatým nápisem.

V hospodářství plno práce

od rána až do večera,

každý táhne tu svou brázdu,

tak že času nezbývá

ohlednout se po tom druhém,

trochu postát, pohovořit –

tak jí, tetě, pobyt v Praze

je vždy vlastně oddechem.

Zde lze mluvit, vzpomínati,

zde má aspoň posluchače,

zde lze podívat se v oči,

které mají rády ji.

Zde se o světě i slyší,

co se děje, jak se žije –

jaký však to jednotvárný

je svět v jejím zákoutí!

Časem svatba, časem pohřeb,

a co z různých domácností

syčící jak z hrnku pára

na veřejnost pronikne.

A tak člověk jest jak v kleci,

v kleci myšlenek svých vlastních,

jejíž dvířka vedou pod zem,

a tak touží pod tu zem!

– Teto – ozvala se Lína –

tys přec žila šťastný život,

teto, upřímně mi pověz,

jak ten život vypadá! –

Mužský, tvrdý obličej svůj

schýlila k ní teta Sáli,

v bleděmodrých očích jejích

škublo to tak podivně;

– Šťastný život? Co si myslíš?

Jaké štěstí ženu čeká?

Ženu vůbec? Co si kreslí

leta tvoje telecí? –

Slečna Lína sebou trhla.

– Jen se nevrť, housátko mé.

Jen se nevrť. Raděj zvykej

bez sklíček se dívati.

Hleď, já byla ještě dívčí,

když mě vdali... rozumíš mi?

Dítě skorem... provdali mě

bez okolků za něho.

Já ho vzala, neboť děvče

vychovává se a roste

(přírodu už nepřevrátíš)

pro muže, jen pro muže.

Můj muž (dej mu slávu nebe)

měl na srdci tvrdou kůru,

drsný byl a příkrý skorem,

nu, toť v jejich rodu tak.

Musil vyjít mezi lidi,

aby nebyl druhým k smíchu,

nu, a muži pohovoří

nejlépe si v hospodě.

Na mně leželo pak všechno:

kuchyně, dům, hospodářství –

bůh ví, kde se vzalo síly,

že jsem pod tím neklesla!

A můj – víš, byl jako břitva,

zrovna boží dopuštění

hřmělo domem, když tak někdy

maličkost jen scházela! –

– Píval strýček? – – Hnusné klepy!

U nás toho celý okres.

Žádný had tak nemá jedu,

jako jazyk člověčí.

Píval, Líno, ale sotva

píval více než tvůj táta;

jedovaté řeči lidí

pranic na tom nezmění.

Prý ho domů vodívali

za bílého rána druzí...

což už musil opilým být,

když ho někdo provázel?

A že zbil mě pravidelně –

hanba mluvit, bídné klepy!

Viděli pár modřin jednou,

jež jsem měla na tváři,

ty však sďála mi má straka,

když jsem byla u ní v chlévě...

však se nikdo neodváží

říci mi to do očí.

Že hrál karty, že se honil

za ženskými zástěrami?

Líno, ty jsi hloupé žábě,

ale tolik rozumíš,

že muž každý má své zvyky,

někdy karty, někdy žertík,

a já věřím, že by můj si

v ničem býval nezadal!

Čtyři roky je už v hrobě,

a ty řeči stále o něm,

ale za mými jen zády,

hezky tajně, zbaběle!

Však bych já se podívala

na takovou lidskou hubu,

věř mi, Líno, tyhle prsty

vjely by jí do tváří!

Ti mí hoši – všichni po něm!

Každý jako křemen tvrdý,

a já vím, že chtěl by každý

krev svou za mne vycedit!

Ale není ani času

na všeliké citlivůstky,

každý musí jíti za svým,

nedívá se po druhém.

A já jenom tady u vás,

Líno, zahřeju se trochu...

Jak to všecko u vás voní

tiše, mile, domácky.

A ty musíš u mne sedět

(nic ti nepomůže, Líno),

zlá tvá tetka je a tyran, –

sobec, stará babice!

A víš, Líno, ještě něco.

Častokrát už jsem si přála

podívat se do divadla,

navštívit to Národní...

Vím, že znáš, co tak se hraje...

Holka, chtěla bych jít s tebou,

když se hrá... nu, jak se říká...

o milencích... o lásce...

Hrá se to přec na divadle,

jak by skutečnost to byla...

On k ní mluví sladká slova...

má se k ní tak zdvořile... –

– Teto, pláčeš? – – Líno, Líno,

lidé prý i prožili to...

Ale já jsem neslyšela

ani slůvka v životě...

ani slůvko... ani pohled...

ovšem... bylo málo času...

Bledé oči tety Sáli

topily se v proudu slz.