TÉŽ PATŘÍM K TOBĚ...

Též patřím k tobě, jsem z tvých řad,

ty vojsko tvrdých dlaní!

Síň s kovadlem byl kdys můj hrad,

rád vzpomínám si na ni –

a pěkné časy bývaly,

když v sluch mi dětský hřímaly

perlíky jako v hraní.

Za jejich zvuku probuzen

jsem v kolébce se smával

a jásal, když nám z dílny ven

déšt jisker vytryskával...

Co potom přišlo, nevím už,

však z jisker těch jsem jako muž

pak dlouho sny své stkával.

A hozen jinam, vzal to ďas,

já dosud slyším zníti

těch kladiv starých ráz a ráz

a zřím, jak výheň svítí,

jak všude žhavých jisker hrou

se roztryskává nade mnou

zas ohnivé to kvítí.

Kdos pochybil a se tu zmát’,

že kladivo mi nedal,

jež byl bych tisk’ a třímal rád

a ránu pro ně hledal – –

Nu, stalo se, mám panskou páž,

leč ty ji pevnou, bratře, máš,

bys v ráz ji za mne zvedal.

Ty nesvolíš, by lehce dal

si topor vzíti z ruky,

a až ti prací zemdlí sval,

jím podělíš své vnuky.

Ti budou dál jím v rytmu bít

a burácet a svorně hřmít

v své radosti i muky.

Vždy silnější než otec syn

k své práci budeš zpívat,

až povolá tě slávy čin

v tvář volnosti se dívat.

To símě sázíš do země,

však brzo z něho tajemně

plod zralý bude kývat.

Och, rukou po něm sáhne dost,

než zbují z české hrudy.

Ty hlídat budeš jeho skvost,

ať rmuty jsou a trudy.

Mít bude jádro barev dvou

a zoří bíločervenou

nám planout bude všudy.

Smích lehký, ocel na ocel

tak padši sykne ráda,

smích břitký abys na rtech měl,

má tužba zatím žádá,

smích otroka, jenž zná svůj den,

kdy vzpřímí hlavu svoboden

a zbičovaná záda.