Též s ránem zimním někdy slunce vstává,

Též s ránem zimním někdy slunce vstává,

z mlh prodírá se rozčilením rudé:

„Co všecko spatřím as, jak dále bude?“

ptá zvědavě se záře třepetavá.

Strom obalený víchem slámy mává,

peň růže skloněn jest, a v prsti chudé,

jež jinovatky sotva se as zbude,

je skryta obnažená její hlava.

Sníh jehlicemi do trávy se vrývá,

že k zemi skrčila se zimomřivá,

hloh o zeď opřel se a usnul tvrdě

a slunce svítí vyčítavě, hrdě:

Já láska jsem a oheň, kdo chce žíti,

od tváře mé se nesmí odvrátiti.