TĚŽKÁ BÁSEŇ

Nač bát se smrti – často chci si říkat –

jak známo – jednou musí přijít přec;

je lépe dřív té myšlénce si zvykat,

až uzříme v ní všední, prostou věc:

Buď jsme jen strojem, pouhá materie,

hmotou je stav náš, myšlénka i cit –

pak smrt je strašnou jen, pokud ta hmota žije,

po té jak před zrozením bude klid.

Nač cenit hmotu? Nač to „já“ tak chránit,

je-li to „já“ jen přelud, chybný vjem?

Vždyť fantom nelze nikdy ničím ranit,

když „já“ – i smrt je tedy fantomem.

A jsem-li víc... Pak Víc je Všechno Bytí!

Pak řízeno vše Rukou tajemnou!

Pak Poslání znamená moje žití,

pak Účel četl ortel nade mnou.

A jsem-li víc... Pak Víc je Všechno Bytí...!

Pak vše má Účel, Smysl – Velký Střed!

Pak umřít znamená jen nějak jinak žíti – –

Tak v knize veden – nač se o „já“ chvět?

A přec ta velká Všeho Nejistota!

To veliké všech velkých Tajemství!

Hmota a Duch a Duch a Já a Hmota –

a nyní: Zánik? Přerod?... kdož to ví...

Daleká cesta – bez pasu, ba jména.

Snad Vše – snad Nic – to všecko v jeden den.

Tak Ztracená anebo Nalezená

má duše vejde v Život nebo v Sen.