TĚŽKÁ NOC.

Noc, uslzená, bledá hříšnice,

šla krajem v šerém hávu měsíce.

Kdes dole ve světnici setmělé

muž u postýlky vydech’ nesměle:

„Pojď, modleme se“ – – „Ne, ne, nemohu!

Ho příliš oddálil’s – Co, po bohu,

jenž v nekonečnu kdesi, ve výši

puklého tonu srdce neslyší!“

Mrak, luny černý vrak, přes nebes týn

nestvůrné postavy své vrhl stín,

by ve tmách vraždil, srážel do hlubin.

Šel kdosi kolem, stanul u dveří.

Vzkřik divý z úst se vyrval mateři:

Je mrtva! Nehýbe se! Nedýše!

Oh, zabil ji! – – Ó, krutý, mstí se dnes

za radost, za rozkoš – – Ó, Herodes,

vrah dětí, svého syna Ježíše! – –

Jak dobrý plavec loďku zděšenou

za bouře nad prohlubní zježenou

muž svírá ženu pološílenou.

Šel čas, nadzvednuv nebes rudý cíp

štěrbinou úzkou vyslal ostrý šíp

do srdce noci. Tiše, bez hlesu

s květinou svadlé luny ve vlasu

padala za horami do lesů.

U lože šeptá žena v úžasu:

Viz, viz, vždyť spí, vždyť klidně do ticha

jak ráno v travách snící oddýchá!

Vždyť žije – bude žít má dívenka,

mdlý měsíček můj, bledá jitřenka,

kaplička, kam se každá myšlenka

jde pomodlit – –! Jak? pláčeš příteli –?

Tys také sláb –? Ó, dobyvateli,

ó, zajatče náš, obětovaný –!

Pojď, ať svůj život v jedno skovaný

jak půlky prstenu v dar podáme

té bytosti tvé velké, neznámé – – –

Den na kolébce zlaté červánků

se houpá, vzbuzen písní skřivánků.

Dva lidé nachýleni k roběti

si tiše, tiše pláčí v objetí...