TĚŽKÝ ÚDĚL

Mezi včerejškem, jemuž rád bych zulíbal ruce,

poněvadž tak mi voněl říčkou, bořinou, sečemi

do pokojného snění,

a tím zítřkem, jehož nemůžeme se dočkati,

a jejž mnohý spatřil, spatří toliko očima

rozpálenýma smrtí,

tento ohnivý, třeskutý sloup až do nebe čnící,

žhavá, železná opona pomsty a vyrovnání,

u níž hrají svůj výstup,

bezejmenný, titěrný výstup smutného školáka,

jemuž zazdá se časem ze žití předešlého

chvíle zralá jak hrozen –!

Oh, jak strašlivě dělí tento ukrutný mezník

minulost a budoucnost, drtě přítomnost na kaši,

jež nám ucpává ústa!

Ale v našich srdcích dosud přečkávajících,

silněji než kdy jindy nevědoucích dne ani hodiny,

pevných v lásce však, v záští,

v našich mozcích žíznivých, zvadlých jak fiala

v horkém kořenáči na plném poledním slunci

příliš krutého léta,

kontinuita života vine se nepřetržitě

jako kabel spojující starý svět s novým,

po dně bezpečně běžící, i když orkánem povrch

převaluje se, zuří.

Všemi směry z ní line se horoucí elektřina,

až nám nitro časem otřásá se a doutná

touhou po staré práci.

Neodložili jsme snad teprve včera svých nástrojů

z nejmilejšího díla vyburcováni náhle

trapnou návštěvou mnoha?

Slyším ledová slova, po těle sklouzají mi,

konám kázané věci s rozprášenou myslí,

v ničem, při ničem celý.

Potácím se a klopýtám hořkým a dlouhým snem snad,

nebo kobylek mračnem, do nichž bezbranná vůle má

marně vyráží stony.

Ale trhlina jasná, již někdy postřehnu v dálce

silou reminiscence, silou naděje přes všechno,

jest mi a jest i Vám jistě, přátelé, spoludělníci,

cílem, smyslem vší touhy, odměnou za všechna muka.

Pevně levicí držíce poslední článek řetězu,

prostředníci, nosiči, k trhlině, za níž se ková

skvoucí pokračování, pravici natahujeme.

Toho sladkého údělu! Ale, jak bolí a tíží

v těchto přeražených hodinách očekávání,

v tomto zazdění pevném, jehož ledové prsty

jdou ti po zkřehlém hrdle!