Th. de Banville.

Sem hyacinthy, myrty, růže bílé

a nejvíc laurů z delfického háje!

Zde všecko sen je, přelud, vůně, báje,

i bol zde usmívá se na mohyle.

Co šeptá Satyr v ucho mladé víle,

co zpívá sosna, když v ní vítr hraje,

co na cymbál zní, zvonky, na šalmaje,

co něhy dřímá v Heraklově síle:

Vše v písni tvé, Aristofana vnuku

snem krásy spitý, padlý v lásky muku,

lká, směje se a jásá do souzvuku.

Ty první radost navrátil jsi světu;

teď měl bys umřít pod lijavcem květů

a nejkrásnějších, smavých dívčích retů!