Theophil Gautier.

Juž neželím víc, že Heleny krásu

jsem neviděl; tvou píseň výše kladu:

v ní gracie i síla ve souladu,

květ minulých i jitro příštích časů.

Nad světa zmatkem sám ty trůníš v jasu,

v tvé duši všecky zvuky vodopádu

a barvy oceanu při západu,

čím růže plá i zlato ananasů.

Že umění jest samo sobě cílem

a jedinou a pravou vlastí duchů,

tys pochopil; v snu žil jsi krásou spilém.

Hvězd hudba pouze hrála tvému uchu,

v ní tkal jsi svoje hvězdné dumy všecky,

tak čisté, jako ryzí mramor řecký.