THETIS.

Jíní leží na mých snech.

Stříbronohá, nezazli mi,

že přicházím na tvůj břeh

z bouří zimy.

Sny a touhy mladých let

započaté v sosen stínu

dej, ať vzplanou v zářný květ

na tvém klínu.

Plná’s božských zázraků!

Když tvé vlny v slunci hoří,

když v nočního soumraku

plášť se noří;

když nad nimi rozsvítí

maják zář svou, jež se kmitá,

a jak rybky do sítí

stíny chytá;

když z nich v snivé předtuše,

an je stíny obetkává,

jak nahý prs Venuše

měsíc vstává;

na svých ňadrech lehký člun

houpajíce v hravém tanci,

když zní sladce v stříbro strun

ku romanci;

a od břehu k obzoru

když se rozlétnou jak supi,

jako hora na horu

když se kupí;

když usednuv na stožár

pod žhavými blesků biči

v živlů ruch a rej a svár

racek křičí;

a nad proudů čeřeny

víchr v honbě velkolepé

lítá, kentaur vzbouřený,

a je tepe:

Ha tu též se probudí

fenix mojí poesie,

blesků plamen ve hrudi

křídly bije!

Bolest svou i hněv i vzdor

v perlách písní křídel střásá

jako jiskry meteor,

hymnu jásá!

Tuto dceru pohanů,

jež se každým poutům brání,

vezmi pod svou ochranu,

moře paní!

V nový život posvětí

bouře tvé to dítě lesů,

když ti padne v objetí

v divém plesu.

Nekonečnem prostoru,

uč ji, jak se s větry lítá,

na nejzazším obzoru

hvězdou kmitá.

Dej, ať s hromy hovoří,

do tmy výská s větrů stonem,

v stříbro pěn se ponoří

s alcyonem!

Když na ňadra ostrovů

červánek své růže hází,

ať tká snů mých osnovu

na skal srázy!

Ať ji lana houpají,

ať se hvězda zhlíží pod ní,

ať i měsíc láká ji

v síně vodní!

Ať spí, jiskra mlhavá,

mezi mořské trávy stébly

a, jak perla uzrává,

ať zří v škebli!

Po perlových paprscích

chvějící se bledé luny

ať sjíždí jak dívčí smích

na laguny!

Stínem letí ztemnělým

kol paláců chmurné řady

padnouc trilkem veselým

v serenady!

Ať jí taje zázrakem

v plný život sen i tucha,

ať jest zářným majákem

v říši ducha!

Když bouř břehy otřásá,

ať plá sluncem krásy ve mně,

v zhouby ryk ať zajásá:

země! země!