TI A ONI.

Hle, tamo sedí v skupení

Na myšlenkové stepi!

Blaženstvím jich jest plný břich

A vyražením – klepy.

Jsou cvičeni, ba vzděláni,

Však v mysli jejich všední

Utonul všecken ducha kmit,

A srdce jejich lední.

I vlasti, milé matičce,

K níž druhdy přísahali,

I krásným mládí úmyslům

Na věky výhost dali.

Jeť jim už všecko marností,

Co peněz nepřináší,

A zisk i koterie vděk

Nad světlo, pravdu dražší.

A přec tak smělí bývali,

Pokud v nich duše vládla,

A mnohé krásné naděje

Před léty vlast v ně kladla.

Časy se ovšem změnily.

„Pryč s odvážnými směry!

Kdo nespokojnost rozsívá,

Ten požij nedůvěry!“

„Blažený, kdo nepochopil,

Co nynější věk žádá;

Ztřeštěnec ten, životní loď

Kdo z pavučin vypřádá.“

Tak zpívají, tak hlásají

A mládež usmívá se.

Nuž, co je tomu do nebe,

Kdož na louce se pase?

Ba věru, lépe slouží jim

Na myšlenkové stepi

Vypřádat všedních neřestí

Vražedné, velké klepy:

Než jiným nocí probdění

A dny se klopocení,

Při bídném těla hynutí

A ducha osvěcení!