TI NEHODÍ SE PRO TEN SVĚT...

Ti nehodí se pro ten svět, kdo cíly vyšší

v své mají hlavě, v srdci svatý žár

a s touhou upírají zraky k hvězdné říši!

Jim zdere srdce bídy, neuznání spár,

ba sami myšlénky své vyštvou proti sobě

a sami srdce svoje ve krev rozderou,

a nenaleznou poklidu ni v časném hrobě!

Dav tupý ze hrobu je vzkřísí v pozdní době,

prozkoumá s posměchem, co dali s důvěrou!

Ó zřím tě, básníku, jak často znícen palem

jsi dumal nad básní svou, právě skončenou,

jež stála hluboko tak pod tvým ideálem!

Jak měl jsi duši zklamanou a zmučenou!

Ó zřím tě, sochaři, jak před výtvorem smělým

vždy stojíš zklamán, vždyť ta socha kamenná

je proti snům tvým jenom dílem neumělým!

Co bylo myšlénkou tvou a tvým citem vřelým,

to s ironií rozbere láj bezcenná...

Ne, není štěstí tvůrcem být! On lépe mnohem

ví nežli druzí, co mu schází k umění,

ne, není štěstí býti stvořitelem – bohem,

jenž na svůj svět se dívá v tichém mlčení!

Je lépe oddat’ se svým citům, svému snění

a v ňádru pouze nositi svůj vnitřní svět,

než vydati ho všedním očím k potupení

a z číše, z které tvůrčí nadšení se pění,

pít’ nektar sladký, ale stokrát trpčí jed!