TIBERIUS.

Hle, tolik světla a přec nelze vidět,

jaká to duše... Stín jde dějinami

a člověka, jenž vrhal jej, zřít nelze.

Vlád světem – jsa jak žebrák opuštěný.

Byl sycen lichocením – které prohled.

Opovrh lidstvem – povrhaje sebou.

Svou duši zničil, když ji osekali

radosti žití lidské kreatury,

a proto zničil ji, že živ chtěl zůstat,

a proto zůstat, by se usmívat moh

nad podlým živořením duší jiných.

A shas jak hasne osamělé světlo,

jež v noci hořelo, však nesvítilo.

Tu psi, již lízali sled nohy jeho,

na jeho památku se s pěnou vrhli,

psím způsobem ji rvouce v hlučném křiku.

Plebejské mozky rozžehly své lampy,

by mohly změřiti a zvážiti jej

na vahách počtářů a chytrých kupců.

A Tacitus pak chtěje zachytiti

podobu jeho duše zavražděné,

tak dal se lapit kouzlem malování,

že jenom obraz místo duše žije.

Je světlo kolem... On je stále v temnu...

záhada... dohad... Stín jde dějinami,

však člověka, jenž vrhal jej, zřít nelze.