TIBETSKÝ STROM

„Ty onen Tibetský jsi strom...

Posvátné značky na každém má listě

a roste v osud nezbadatelný

a jeho zákon – jistě

postupně až v světelný,

úžasný přízrak věčnosti...

A přece nenadále, stoje v plnosti,

je divem.

A listy jeho spadávají

v snu přetesklivém,

rašící nové listy mají

své nové písmo, a je nutno čísti,

co pouze zasvěcenec zví,

do smrti stromu v jeho žlutém listí,

má-li být pochopeno jeho tajemství!“

„Já onen Tibetský jsem strom?

ne, prostý strom jsem, bouřím vydaný,

v nějž pere příval, blesk a hrom,

a nemá opory ni ochrany,

a touží růst a kvést...

Vím, do vrcholu rostu, koruna snů mých

se dotýká až hvězd

a zachvívá se nejvzrušenějšími

písněmi srdce...

Ty, jenž jsi nové listy stvořil na větvích,

ty, jenž jsi sluncem vzešel, hovoř s nimi,

s písněmi horoucího srdce:

tvůj Tibetský jsem strom.“