Tibi soli!

Plesej, duše, v sladkém žáru,

tvoje láska, Bůh tu je;

pod tajemstvím hmoty tvaru

s oltáře se zjevuje.

Zázraku ty milování,

chvějící se Hostie,

žhavé víře neubrání

hmota, jež tě zakryje.

Září z tebe tolik vděků,

slastí tolik vydýchá;

kolik srdcí, kolik věků

po tobě se navzdychá!

Zapaluješ srdce ženy,

nítíš lidstva hlubý cit,

a pel panen nestřísněný

umíš v žáry rozpálit.

K sobě táhneš srdce dětská,

v rozkoš svého objetí,

tebou posvěcena všecka

k výsostem se rozletí.

A čím mně jsi žíznivému,

truchlivému poutníku?

z tvého boku dáš a vemu

nejsladčí krev ve mžiku.

A když lačný k tobě vznesu

žebrák z prachu ruce své,

tělo božské dáváš v plesu

na oltáři, jenž mě zve.

A když stíny kol se množí,

cítím ve své tvoji dlaň,

a když roste cestou hloží,

vím to, raní tvoji skráň.

Cítím v sladkém roztoužení,

jak tvá krása veliká,

a má láska v opojení

za sebou svět zamyká.