TIBIA AMABILIS.

Hříchu bouře zlomila třtinu,

Tvůj pod kříž mě sklátila, Pane!

Zde v jeho světla stínu

ať kane,

ať krůpěj krve Tvé kane

a obmyje bolestnou vinu!

Vždyť pod biči lítosti hynu,

že na čele znak zloby mi plane,

sám vymývám slzami špínu

z té vklané

v bok rány, snětí rozhnisané.

Tvůj zákon v duši mi plane,

a zloba drtí mé oudy,

Tvůj prapor z lodi mých vane

a proudy

mě do vírů strhnou, prudké proudy –

Ó nevcházej se mnou ve přísné soudy!

Dřív lekal's mě, jen hněvy horle,

kdy provazy trestu jsi předl,

i kdy jsi vyletěl, Vítězný Orle,

a Otci po boku sedl,

bys k soudu se zvedl

v den hněvu žířivé na mandorle...

Teď bolestí srdce mi taje,

je dítěte srdce to choré.

Já pláči – slz ovoce zraje,

jest červivé, choré –

i vichry hněvu sklať to ovoce choré,

ať zdravé po novém podletí zraje!

Dnes vidím Tě, Vlídný a Hrozný:

Hle, ke mně, ke mně kloní Tě s kříže

Tvých rukou a boku krvavé hrozny,

Tvé bolestné úrody tíže,

až povolí hřeby –

Ty níže,

já blíže Tobě a nebi!

Můj Slitovník, Bůh můj a spása!

Já obrozen vinou

a prameny léků – z Tvých jizev se linou –

na hrozen boku, na ran Tvých květy

své tisknu rety,

jimž náhle i Tvoje rty k pocelu kynou –

Mé srdce jásá

a z očí mně slzy teď lásky se řinou.