TIBIA ARUNDINEA.

Svist dravé vichřice zalehnul do třtiny chvějné,

až kořeny trhá praskající z hlubiny bahen,

těch prohnilých bahen úbolné zděděné viny,

jíž ze semene vášně těhotní mateřské lůno,

co s mlékem živných prsů ji ssaje nevinné hříchu dítě,

by z paprsků dne brzy zraky hnisem zanítila

a žíznivou chřípí otravou mu do útrob se vpila

táž vina dědictví, rostoucích vlastní lichvou s Bohem.

Jak zmítá se třtina, jak láme se křehce,

i stvol i klas brotí se kalem ze hlubin spodních!

Jak vichřice ze dna až bouří, co skrývala hladina věky,

a na břehy vyštvanou vlnou ven hází přístrachy rozpadlých koster,

jež nánosem dnů k bezvědomí zavalily vlny věkův!...

Ó Pane, bezhříšný Adame potomstva hříchů,

jenž ze ženy jsi vyšel bez poskvrny lůna, –

Tys třtiny nalomené nedolomil v hněvu,

Tys louče smoudícího neuhasil přívaly potopy trestné:

k Tvým nohám se sklání pokorná třtina.

Ó vztáhni ruku, požehnej rozevlané tůně,

ať malověrný nezahyne v bouři

a třtina k pádu nachýlená ať se vztýčí zase,

by milostí Tvé slunce oblilo ji jasem,

a uschlý kal by obmyla jí rosa!

Třtí koruny trnové bodavé hroty

Ti hloubilo v běsu do čisté skráně,

však houba na třtí vlažila Tvé rety,

kdy na kříži jsi žízní volal k nebi:

Ó neodsuzuj k věčným žárům nalomené třtiny,

co kořeny tkví v nánosech bahna tajemné viny!

A je-li v Tvém raněném srdci má třtina kalené kopí,

Tvá krev je přec na smír bohatou krůpějí skropí;

jím srdce moje potom prudce raň,

by očistnou lítostí v hrudi mně jízva ta plála!