TIBIA CAVA.

Kam srdce zapadlo... V tmy stuchlé hladomorny,

kde plíseň zelení se mechem po ztýřelých kostrách,

kam pavučinou nebloudí ni tenký přísvit zorný,

tmou v mátohách kde bloudí příšer bledý postrach.

Zdi slizké v kámen vsákly povzdechy a stony,

zem loká krev i slzy němě do prohlubně.

V zeď nehty vězňů ryly kletby mrtvé na zákony,

jimž mistr popravčí se s pochopy smál chlubně.

Kdo srdce povrhli v tmy truchlé hladomorny,

když týlem vytrhli i jazyk na pranýři...

Jen záchvěv ještě, bolestný a vzdorný –

a v chladné tmě již červi v mrtvém srdci hýří.

Tlí srdce pohozené v puchu v černé věži,

květ nad ním nechví se a vzdechy nezavanou –

Však není srdce zlosynné, co v hladomorně leží,

vždyť nad ním se stěn vlhkých tiché slzy kanou.