TIBIA DULCIS.

Jdou k stolu Páně, hor chudých drobné kvítí,

u mřížky bílé prostřené jich klečí řada nízká.

Dnes k hodu jich se celá modlí tady víska

a ranné slunce Bílé neděle v chrám stříbrem svítí.

Co tuší asi, jak ta dětská srdce cítí,

kde rajská brána otvírá se blízká...

Že mezi nimi nejsem – zrak se nebesy jim nítí –

mně stýská se, mně po dětství se stýská.

I knězi mladému se mírně ruce třesou,

– zrak vlhne z obav chmur a vin a bolův? –

když Tělo Boží k dětským rtíkům nesou.

Na kůru kantor sivý v slzách nevidí svých dětí.

Dnes, hudec prostý, v nadšení jak anděl Fiesolův

jim staré tklivé motteto hrá tiše po paměti.