Tichá duše.

Až v duhové bráně již duše stojí

a zazvonit v nebeský zvon se bojí.

I chví se jí křídlo i chví se ruka,

když slabounce na dvéře Boží ťuká.

„Kdo jsi?“ ptá se Petr; tu tak se lekla,

div od nebes prahu zas neutekla.

Však zůstala ztrnulá jako kámen;

a Petr dí vlídně: „Nu vejdi! Amen!

Z tvé stoudnosti poznávám dobrou duši,

neb černé – ty beranem v bránu buší.“

Již otevřel Petr; on usmívá se,

jak dušička krade se k věčné spáse.

Jde lehounkým krůčkem jak mládě ptačí

a křídla co nejvíce k sobě tlačí.

Jde v blaženosť věčnou a věčné světlo,

jak kdyby ji svědomí těžké hnětlo.

V houf duší se potácí s bázně mamem,

div nepřijde k úrazu v nebi samém.

Až sám dobrý Bůh si to k smíchu páčí.

„Kdo jsi, duše divná?“ jí říci ráčí.

Však duše se leká a chví a pýří,

kol do kola celé s ní nebe víří.

I kloní se, rdí se a stojí němá,

pak vzmuží se k slovu, leč slova nemá.

„Aj tedy!“ dí Pánbůh; „nač tolik strachu?

Či patříš snad naposled ku rarachu?

Co tíží tě? Snad se to ještě spraví;

nu vždyť jsme tu dobří a shovívaví.

Máš nějaký hřích snad? Jen pověz Bohu!

Má milá, já mnoho ti odpustit mohu.

Já odpouštěl všem zde; jen již se zeptej!

a když se tak stydíš, aj tedy šeptej!

Proč upýpáš se jako nevěsta veská?“

Tu šeptla: „Můj Bože – jsem dušička česká!“

Hled Boží se zjasnil. „Když to tvá vina,

když to celý hřích tvůj, aj toť mi jiná!

Ty, jež se tu chvěješ a koříš tak znízka,

ty sedneš tam nejvýš, kde muzika výská.

Tam přijde ti smělosť, tam potřeba tebe;

jdi, dušičko česká, jdi v české nebe!“

A za prstem Božím tam duše hledí,

kde musici sancti nejvýše sedí.

Hle Záviš a Dalibor vězeň chudák,

tam s varytem Lumír, tu Švanda dudák.

Tu ze srdce k srdci Záboj zpívá,

a Slavoj si do taktu mečem kývá.

Mnich notuje „Pomiluj“, berlu má z palmy,

a kacíř, hle kacíř tam zpívá žalmy.

Král rytíř tu v milostné hraje struny,

tam děvice s vlasem jak paprsky luny –

Slyš, Husitů píseň! Tu hrají v cepy

i vousatý Prokop i Žižka slepý.

A kolem nich sedí tam andělé mladí,

ti bubnují, troubí a housle si ladí.

A nad nimi menších zas pěvců zjevy –

hoj české to nebe je samé zpěvy.

Tu dušička slouchá, a tvář jí živne,

ba sprostila již se své tesknoty divné.

Pne směleji hlavu a perutě zdvihá

a semotam blýskavým okem žíhá.

Tu pojednou houkne, až nebe se třese:

„Ha, bohdejž to rarach!“ a vzhůru se nese.

Dva anděly porazí křídel svých machem,

až všecko tu oněmí, kamení strachem.

„Jen zvolna!“ dí Pánbůh; „tys, dušičko, smělá;

až přílišná odvaha do tebe vjela!“

„Ten hudlař!“ dí duše; „ó kýž by radš oral!

Vždyť vynechal pauzu a zmodrchal chorál!“

I vytrhla partesy Prokopu mnichu

a meč vzala Slavoji. „Slouchejte v tichu!“

Tak houkla si, jako by nebesy vládla.

„Teď znova! – Ty mlč, ty tam od svého rádla!“

A v rozhorlenosti a v ohnivém hybu

takt mávala mečem a spravila chybu.