TICHÁ LÁSKA.

Oba jsou mladí, dlouho se už znají,

mají se rádi – nechtí si to říci;

jen když jsou sami, za noci a v taji

propuká láska, v prsou jejich spící.

Každý tu spřádá rozmluvu si dlouhou,

co řek’ by a jak vinul by se k boku,

dlouhé ty noci s hořečnatou touhou,

s šeptaným jménem, se slzami v oku!

Ráno se spatří, potkají se kdesi.

– Poklona, slečno. – Dobré jitro, pane. –

– Den je dnes krásný, chtěl bych někam v lesy. –

– Vskutku je krásně a jak slunce plane!

– A jak jste spala? – Usnu dřív teď mnohem. –

– A já spím též, jak lože tknu se hlavou. –

Cesty se dělí. – S Bohem tedy. – S Bohem! –

Na levo on jde, ona cestou pravou.

Několik kroků – oba hledí zpátky,

zrak jich se potká s nevýslovnou touhou,

je to jen pohled, okamžik jen krátký,

však noc, ach, noc jim bude zas dnes dlouhou.