Tichá láska.

Byl večer v poli, klekání sem znělo,

již ztratili se lidé, brav i ptáci,

vše k domovu se těžkým krokem vrací.

Od vesnic dvou dvé lidí v pole spělo.

Jí prostý šátek smědé skrýval čelo,

a údů vděk se v hrubé sukni ztrácí.

On bodrý, volný, ztýrán denní prací

měl těžký krok a jako sosna tělo.

To oráč byl a služka ze vsi ona.

Již sešli se a tiše pozdravili,

pak mlčky v pole dívali se chvíli...

Jim v duše vála jetele houšť vonná,

on drsnou rukou hladil její líce.

Tma houstla – a je nebylo zřít více.