TICHÁ MOUDROST

Když nadějemi srdce tvé stále se konejšilo,

bolesti všecky rvaly tě nekonečně,

z ran nesčíslných krvácel’s každodenně,

jež tobě zasadila tvá bláhová, bláhová naděj!

Člověka jemného, neproměnného

čekal jsi od jitra do západu

a nepřišel! – – Ó bezesné, bolestné noci,

největší muky to marného očekávání!

Nic není tu bolestnějšího, než v touze žíti

zklamané, denně vždy ubíjené! –

Má touha jak útlounká, sladká jak dívka byla,

jež na zrcadlo dívá se očima důvěřivýma,

na zrcadlo své, svou duši. –

A denně ji vidíš zmírati a vracíš se s večerem domů,

neb nenašel’s hledaného.

A hořké, slané a bolestné slzy

tvé tváře rosí – marného hledání slzy...

A teprv když bláhové naděje jsem se zřekl,

že najdu ztělesněn sen svůj čaruplný,

líbeznou záři štěstí neproměnného

a usmívající se bytost lidskou –

tu teprve mír se snesl v srdce mé unavené,

večer byl vonný a vlahý tak po dnech těch rozhořelých,

a spánek mi na víčka líbezně kanul.

Tu věděl jsem: nebudu marně již hledati zítra

v bolestné touze!

Má vidina čistá a něžná, ze stříbrné mlhy utvořená

nebude zmírati znova!