TICHÁ ULICE.

Po víru ulic, lomozu a ruchu,

v němž srdce mlčí, křídla klesnou duchu,

když noha tvá sem zbloudila a vklouzla,

tu cítíš teprv, co v ní žije kouzla.

Na jedné straně stojí domů řada,

jsou staré, sešlé, omítka s nich padá,

obrázky s čel jim smyly času vlny,

však pod krovy jsou hnízd vlaštovčích plny.

Pak palác nízký, tmavohnědé stěny,

jak prázdný byl by, tich a uzamčený,

jen týdně jednou, když tu panstvo mešká,

se otevírá ekypaži ztěžka.

A na druhé chrám malý s rudou věží,

a zbožných sester tichý klášter leží,

a zahradní zeď dlouhá, nízká, šedá,

přes níž se z jara kvetoucí strom zvedá.

Teď osm bije. V klidu jitra svatém

façady domů polity jsou zlatem,

bez bílý voní, právě stojí v květu,

a vlaštovky div netknou se tě v letu.

Pár lidí potkáš. Staré šedé dámy,

jež do chrámu jdou zvolna s modlitbami,

do chrámu, odkud v ulici se vlívá

hra vážných varhan, hluboká a tklivá...