TICHÉ BLESKY.

Den usnul s lidmi štvanými,

teď v hloubi nebe se ztrácí.

Zem dříme, s křídly těžkými

ve hnízdech umlkli ptáci.

Noc temná lehla, hluboká

na svět, tak pokoje plná,

jak na černém dnu potoka

se nepohne jediná vlna.

A hrobní ticho se všech stran

sem tajemným tíhne letem.

Ni hvězda, mrak, ni noční van

tím mrtvým nehne se světem.

Má noc ta konce? Pozlatí

lem její jitro zas leskem,

či ráno již se nevrátí,

báj dne zde zemřela steskem?

Či teprve se počala

té noci věčnosť valná,

kdy s nebes černých padala

tmy na zem hlubina kalná?

V tom jakýs odlehlý světla kmit

tou nocí proletěl rázem.

Kdes v daleku jej bylo zřít,

jak pták by dopadl na zem.

A za ním pták jak za ptákem

sem druhý z prudka se nese.

Ve vzduchu temném, bezmrakém

kmit jeho tiše se třese.

Zkad jdou ty světla záchvěvy

tak tiché, bez všeho zvuku?

Jak šípy vždy se objeví,

jež letí z anděla luku.

Vždy obzor zjasní – kmit a mih,

a zniknou k nebeským výším.

Tak cit kdy každý v srdci ztich,’

jak dávnou mladosť cos slyším.

To není známka bolesti,

jež dříme v ospalé hrudi,

a noc kdy dříme bez zvěsti,

se náhle k šílení budí.

To není slza palčivá,

již srdce do sebe chytá,

ni jiskra citu zářivá,

z níž nové lásky den svítá!

Cos jako dávný, prastarý kvil,

jejž zapomněl dávno jsem zhola,

teď z klidných se ňader uvolnil,

a k noci si o pokoj volá.

Toť vzliky jsou dětské, v zakletí,

jež v ňadrech spaly dnů množství,

teď k nebi jdou, a obětí

jsou neznámému tam božství.