Tiché blesky.

Noc v srpnu teplá, tichá;

květ opojivě dýchá,

světlošky v stínech žhnou;

tu v dálce na obzoru,

kde mrak se kupí v horu,

blesk mih’ se najednou.

Jak otevřená rána;

jak ku edenu brána

by z kořen vylítla;

spěl přes koruny stromů,

na bílých stěnách lomů

zář jen se zakmitla.

Zda zahřmí juž, se lekám

a počítám a čekám,

však neozval se hrom,

ni vítr chvatným křídlem

nepohnul keřem, zřídlem;

blesk druhý zaplál v tom

a brzy velký, třetí

ve slavném tichu letí

nad spící stráň i luh,

jak roucha tříseň zlatá,

v něž oděn na svět chvátá

k pomoci lidstvu Bůh.

Tak honily se blesky.

Jak velkolepé fresky

pod nimi stráň i hvozd

se míhaly a třásly,

než první blesky zhasly,

zas nových zaplál skvost.

Zem celá v ohni stála,

jak ve křtu bleskném plála.

Lid dí, to znamená,

že krásní přijdou dnové.

Ó luzní štěstí snové,

ó zóro plamenná!

V těch silných blesků reje

jsem patřil, přemýšleje

nad stmělým údolem:

Jest žeh ten tichý, palný,

jen bouře odlesk dálný,

či jest snad symbolem,

že světla ručejemi

křtí, očišťuje zemi

Bůh doby budoucí,

té doby, ducha říše

kdy lidstvu z plné číše

mír pít dá žádoucí.

Kdy ztichnou válek vřavy,

žár zhasne smolnic žhavý,

jež v bahně velkých měst

se nítí, v požár vzrůstá,

až dýmu clona hustá

tvář halí věčných hvězd.

A pomýšlel jsem v stesku

na různost dvojích blesků

těch, které nítí Bůh,

těch, jimiž člověk šlehá

a dílo Boha sžehá

a vlastní ková kruh.

Těch, děl jež chrlí jícen,

jimiž jest pomník zřícen,

jejž celý stavěl věk,

a těch zde, jejichž zoře

je z věčna světla moře

jen tichý paprslek.

A patře v světla nával

jsem v duchu přirovnával

těch tichých blesků let

k těm bleskům veleduchů,

jež v žití vřavě, ruchu

se rozlétají v svět.

Kde majáky ty stojí,

z nichž blesky ty se rojí

do rozčeřených vln?

že v čas, kdy tma jak řeka

v svět unavený stéká,

vzplá žeh jich čarupln?

V tmu svítí, svítí, svítí,

jsou život, naděj, žití,

jsou duší pastviska,

přes moře svítí v dáli

a popel nezavalí

jich zářná ohniska.

Neb v lidské kotví hrudi

žár, který život budí

se nesa k světlu výš,

jej duchů řada hlídá,

druh druhu odpovídá

mu podávaje číš.

Číš sbratření a shody,

číš věčné, živé vody,

číš pravdy, pokroku,

číš nadšení a krásy,

číš vzruchu, světla, spásy

v svět zla i otroků.

Ať slovem nebo dlátem,

co psáno v písmu zlatém,

je v mramor věčných desk,

vše, jejich zrak co zočí,

to věrně přetlumočí

sen, touhu, cit a stesk.

Snad neznají se ani,

však v snahy svojí plání

jsou bratry na vzájem,

jsou jako velké hory,

jež první záblesk zóry

na spící nesou zem.

Tak noci do hluboka

za slokou zvolna sloka

mi z duše kanula,

jež v tichých blesků svitu

ve slavném velkém citu

jak nebe planula.

Co v ohni svět kol svítil,

já vedle sebe cítil

všech velkých srdcí blíž,

jež tiše, beze ruchu

k letnicím velkým duchů

svět připravují již.

Já viděl v mraků tříšti,

syn velké doby příští

jak vstoupil v zóry jas

a zdeptal trud a zlobu,

vyrazil víko hrobů

a pochodní svou třás’!