Tiché byty.
Jak jindy – polem, křovisky i zemí
jsem – ruce vzadu – kráčel zadumán.
Noc byla, ticho, ale zdálo se mi,
že tiše zpívá celý země lán.
Někdy to výsklo – do tance se hnouti! –
někdy to vzdychlo – země zalkala – –
někdy jak chtěla by mne přivinouti,
tak luzně, vábně nocí zpívala...
„Pojď, hochu, pojď! Máš byt? Máš lůžko? Že ne!
O, pěkných bytů u mne dost a dost!
Nad nimi nebe nyní hvězdy klene
a ve dne zase zlatý slunce skvost!
Pojď, hochu, pojď – já nechci vděku, díků –
mám bytů dost, a vybereš si sám!
Mám bytů dost, mám dost i nájemníků,
než tobě ráda, hochu, ráda dám!
Můj byt je tichý, velký, vzor je bytů,
ty budeš sám, byt uzavře se v ráz!
Je nepřístupný slunečnímu svitu
i zimě, která chová bouř a mráz!
Já, synku, mnoho mám a měla bytů,
den co den přijmu chudé, nechudé!
Och – smutná paní! – za okamžik mi tu
z mých nájemníků jeden nezbude!!
Jsou zavřeni, a nemůže k nim zloba.
Když nové přijmu však a rozdělím –
z těch starých nic – – je urvala mi doba,
za chvíli zas, když rány zacelím!
Já nejsem zlá, já nestarám se o ně,
já platu nechci jednou do roka;
ještě jim zpívám, ještě trpím pro ně,
když v tichu, klidu zdřímnou z hluboka!
Ještě ten vítr, když se krajem zvedne,
mne tepe v tváře, když je ukrývám,
ještě tím rtem, když nocí v mrazu bledne,
jim kolébavku sladkou zazpívám!
Já nejsem zlá, mne nevděk jenom platí,
nevinně mrská osud k zmoření.
Což mohu za to, když se který ztratí?
Což mohu za to, čím jsou stvořeni?
Nic nelekej se, hochu, žádné tíže,
a máš-li děvče, pojď i s děvčetem!
V mém bytu tichém budete si blíže,
zde zažijete lásku za světem!
V mém bytu světa konec, vášně, bitky,
klid, mír a štěstí mám jen ve klíně!
Jen k tomu žití zvu vás oba, dítky,
v mír věčný k pravé lásky hostině!“
Někdy to výsklo – do tance se hnouti! –
někdy to vzdychlo – země zalkala – –
někdy jak chtěla by mne přivinouti,
tak luzně, vábně nocí zpívala...
Jak jsem se zbavil ponuré té tíže,
před očima se známý obraz mih’:
uprostřed velký, vedle malé kříže
a kolem zeď, bílá jak padlý sníh...