TICHÉ DRAMA.

Šel z továrny – ňák nebylo mu volno.

A přišel nenadále: zastih ženu

v horoucím laškování s oním Lojzou,

jenž tulákem je, šidí život, lidi,

čas krade bohu, okouní a slídí,

kde lapit sklenku kořalky či piva

a holku štípnout. Katil se jak zvíře

muž oklamaný – Lojza skočil oknem

a ten tam v prachu – na ženu se vrhl

a bil a mlátil. Stenala jen tiše

a nevykřikla. Padla potom k plotně,

jak mrtva padla. Jemu hlavou táhlo,

jak chodil za ní... jak se při muzikách

vždy k němu tiskla... a jak netýkavkou

bývala vždycky. Zlítostnil se trochu

a šel ji zdvihnout. Otevřela oči

a slzami se na něj podívala –

ten pohled projel, jak by řízl břitvou.

Mozolnou rukou pohladil jí vlasy

a bruče cosi objal ji jak medvěd –

smír slavili. Na svatební noc myslil,

kdy poprvé s ní takto žhavě splynul –

a ona na Lojzu, ach, toho Lojzu,

jenž svižný byl a laskati tak uměl...

Za šera procit... cosi pálilo jej

jak dravý oheň v duši, hlavě, očích, –

ten lump, ten Lojza... na novo zbil ženu.

Šel do továrny. Jako těžký kámen

se válela mu bolest v celém těle,

že konce dne se ani dočkat nemoh –

Když přišel domů – na novo ji ztloukl

A potom smířil se s ní... jako včera.

A ráno – zas ten ostrý oheň pálí

a zase zbil ji. Takto jde den za dnem

a každý s bouřkou za rána i večer

a každý s nocí nalhaného smíru.