Tiché kroky.

Ne ty, kterými rek smělý

bouří, až kol svět se chvěje,

vítěz stoupá zkrvavělý

v tříšť a rumy epopeje;

ne ty, jimiž na tribunu

vkročí smělý řečník lidu,

pohnutí by rozchvěl strunu,

zjitřil všech, svou zakryl bídu;

ne, ty nezní v mojí knize,

těm jsem dávno zavřel duši,

ty vše prázdně, ty vše cize

v samotě zní a zní v hluši.

Ale krůček děcka vratký

slyším, jímž se plíží z ticha

k loži nemocné své matky

v obavě, zda ještě dýchá.

Kroky dívky slyším v hloží,

za milým až sem se drala,

by pod sochou Matky Boží

vřesu hrsť mu zanechala.

Kroky slyším pravou stezku

hledajících ve dne, v noci

u paláců mříží v strach

tápajících bez pomoci.

Kroky bědných v opuštění

i své vlastní mezi nimi,

vzdechy v chvíli roztoužení,

v chvíli povzletu však rýmy.

Jak se v nitru odrážely

kroky cizí a ty vlastní,

jak v nich uběh život celý...

Ať si uběh – byl přec básní.