TICHÉ LESY

Vlož ruku na srdce. Jest jediné, jež tepe.

Vše vůkol utichlo jak zvon, jejž rozlili.

Tvá touha – stihnout mír – je bloudění jen slepé,

je marné, bezmocné a těžké úsilí.

Jsi choře žíznivý a chlad je číše syrá,

v niž roní krev svých dum chvoj černých borovic,

v niž ticha krůpěje van okamžiků stírá,

lék míse tajemný, v němž jedu polovic.

Jsi žízniv horečně, až rtové tvoji pukli,

tvým smyslům sílu vzal čas trpně přestálý,

sny tvoje nejsladší kol číše té se shlukly,

jed němé samoty z ní všecek vyssály.

Jak mezi obry dlíš, již věkem v mdlobu klesli,

v tak těžkou jako smrt, z níž sladko nevstati,

ve výši jejichž hlav stín černé krajky kreslí

a pudí oči tvé na pokraj závrati.

Tvůj stesk je nesvěřen. A smlčena tvá přání,

jež v zdrojích tichosti se v kámen promění,

tuť smyslem života jen vleklost umírání

a krása zásvitů jest v jejich shášení.

Po lávkách práchnivých jak nohám jít by bylo,

po jevech přeludných mdlým rukám sahati,

sled zvuků uhaslých, jež ticho zadusilo,

zas v duši formovat, když čas jich nevrátí.

A jak bys cizích úst byl nucen vládnout řečí,

jež těžká výraznost dřív zcela oněmí,

svůj hořký žal za bolest ještě větší

si s neznámými směnit dušemi.

Jak myrhy vnímal bys dech po shoření zbylý,

jenž věje étherně kol krypty kamenné,

a skonem kadencí, jež duši unavily,

ti sluchem přešla duše pramene.

Nad černou studnicí jak chýlil by ses bez dna,

jak zbaven tíhy své, však stále níž a níž,

tak stále bez konce, že stříbrořadí hvězdná

nad jiným světem vzcházet uvidíš.