TICHÉ MĚSTO

Dvůr domečků jak svítí, mlčeliv!

Krajkoví lip se němě do vod sklání.

Šept průplavů, kde moře dulo dřív.

Zákoutí vzkaz – – Což byl jsem tu kdy živ?

Hra zvonků v poledne zní jako vzpomínání.

Má duše – bekyně sem zavátá

v ten záliv času tichem příliš sladký –

sní, čeká, mdlí a teskní, zajata,

by do hříchu ji, s křikem „thalatta!“,

vichr strh zpátky.