TICHÉ MĚSTO.

Město šedé, tiše dřímajíc,

tmí se pod Libínem,

jak by schválně svoji vdovskou líc

krylo smutku stínem.

Věže chmurně nesou věku tíž,

zvony duní: „Veta!

město mrtvé neomladne již

žádným jarem světa!“

Brána zeje – dusný hrobu chlad

cítím v oči váti;

tvory živé, tuším, vpouští snad,

však jen stíny vrátí.

Ve zdi staré kule válečné

dávné bouře věstí;

vzduchem vanou báje smutečné,

báje o neštěstí.

Mlčky kráčím mezi řadami

zasmušilých domů;

pokryty jsou divně malbami,

průpověďmi k tomu.

Moudrosť mluví tu po dávný čas

mnohým pokolením;

po stoletích zdaž to naše as

zmoudřelo jich čtením? –

Suchý věnec – v dole hospodář

pocestného vítá;

jeho tvář jak toho města tvář

tolik vrásek čítá.

Čapku v ruce – témě pokryto

šedinami spoře;

hluboko mu v líce vyryto

mnohé dávné hoře.

Vlídně kyne; úsměv podzimní

z bledých očí vzhlíží;

promluv, starče! buďme upřímní:

promluv, co tě tíží?

Hovoří o dobách vzdálených,

o staré i příští –

nynějšku ze rtů sevřených

jenom vzdech se prýští.

„Nudno u nás!“ vece: „pravda-li?

tak tu bývá vždycky!

Víte – my jsme trochu zaspali –

asi o věk lidský!

Divná jest to o nás kronika:

město naše klato,

že vše chápe a vše podniká,

až jest pozdě na to.

Nikdy nechce s časem časně plout,

jsou-li větry stálé;

pluje, až se v bouři valí proud

zrovna proti skále!

Ve hře, kde už napřed prohráno,

rádo hlavu sází;

leží také, jak má ustláno:

z ran už nevychází!

Že se proti proudu za Žižky

postavilo krutě,

v hradbách železné ty kobližky

svědčí o pokutě.

Že až pozdě v bouři odboje

v proud se vypravilo,

za to vítězného Bukvoje

hromy pocítilo.

Když pak němectvo nám shýblo vaz,

v době nad vše těžší,

před osmdesáti léty as –

my jsme byli Češi!

A když český duch se konečně

vzbudil z můry tlaku,

poněmčili jsme se zbytečně

s vlčí mlhou v zraku.

Teď, kdy národ na ten tuhý spor

zbraní všech se jímá,

u nás mrtvo, jak by vládl mor –

město naše dřímá.

Za nových snad osmdesát let

probudí se znova,

ale pak...“ Tu zachvěl se mu ret,

selhala mu slova – –

Nad tvou hlavou dávno uschne keř

v mrtvých bujném hvozdě,

ale přec, ó starče! věř to, věř:

nebude pak – pozdě!