TICHÉ SLOKY. (II.)

Vy máte ráda staré básníky,

jimž srdce tiše na modlitbách klečí.

Ba, je-li dnešek slovem veliký,

svým citem oni přec jen byli vetší.

A onen kněz v svém smutném zátiší –

jak nechtít k němu s myslí vroucí spěti.

Ten poznal bolest ze všech nejvyšší:

mít z duše rád, a nesmět náležeti.

Být stále sám, a musit přece žít –

zda může vaše dobrá duše světlá

ten bezútěšný smutek pochopit

pro růži, která jemu nevykvetla...?

Vy máte ráda staré básníky

a tichý pláč, jenž z jejich písní šeptá –

a nechť je dnešek jak chce veliký,

po srdci ani dnes se nikdo neptá.