TICHÉ SLOKY. (III.)

Je tady, duše má, všecko jen na chvíli,

bláhový, kdo tu oč prosí;

musí ti postačit, že jsme se napili

ze květu alespoň rosy.

Skřivan si ve slunci jásavě zazvoní,

mráz ho však najednou spálí,

ponejprv zabouří, fialka nevoní –

proč ztichli, kdo se tu smáli?

Ba už i s oblohy, zdá se ti, slyšíš vzlyk,

hvězdy se v bezednu tratí –

A člověk touží přec aspoň ten okamžik

někomu celičký vzdáti.