TICHÉ SLOKY. (VII.)

Poslední slunce světélka na staré věži hasnou,

do jeho zlata pohřbívám pohádku duše krásnou.

Pohádku duše kratičkou – nezačla skorem ani –

o jednom srdci oddaném, o marném milování.

Ztracených písní teskný tón sotva se ozval z dáli,

najednou všecky bolesti o srdce mé se rvaly.

Potom se zvolna stišilo, dlouho co lkalo v muce,

skrání se měkce dotekly laskavé bílé ruce.

Chladno jen ještě zaválo od Bělče, jak se stmívá,

duše se dívá slzami, ale přec znovu zpívá.