TICHÉ SLOKY.

V čas krvavý, jenž bědně zašlápne

ubohé, směšné srdce, vytrysklo

nám světlo bílé. Tiše zaplálo

tak jako paprsk temné za noci,

ne požár velký, slavný, nádherný,

však tichá záře, která potěší

a posilu dá hlavě ztýrané.

A je to světlo, jako v chatrči

za zimní noci, vlídné, hřejivé,

ať venku zuří vichru úpění,

ať do oken vztek jeho udeří

a prudce bije tříští sněhovou –

A tak mi při tom obraz napadá:

Strom v bouři stojí, černá nebesa

jen zkázu chrlí, temné sténání

jde celým krajem, všecky koruny

se ohýbají, bědné, pokorné –

Nad hlavou stromů blesk se vysmívá

jak jezdec příšerný na bělostném

a oslnivě skvělém komoni.

A v hrůze té, kdy černá nebesa

se s řevem otvírají, ve větvích

sní hnízdo tiché. Plaché, stulené

a měkce zadýchané. Tlumeně

jen proniká sem píseň strašlivá,

...a v úzkosti se srdce zachvívá

bolestí temnou... stromy padají...

a hrozný příval hlavu zaplaví,

děsu a stesku, pochyb, nadějí,

o ty, kdož drazí... o své... celý les...

...a v chvíli té se ptáci křídloma

víc tisknou k sobě... Nikdy, nikdy, nikdy

kéž nezasteskne srdce žíznivé!