TICHÉ SRDCE.

Pomalu, myslím, přece klíč ten najdem’,

jímž tajemství se světa odmyká –

leč nebude to, dnes to jasně vidím,

pražádná chvíle slavně veliká –

už rodí se to, v nitru mém to klíčí

a zítra možná ukáže to list:

do velké knihy různých dnů se dívám,

prohlížím stránky, učím v ní se číst...

Přerychle kdysi konec hledali jsme

v té knize honem, kdo chtěl čekati?

Zřím přátel řadu, hlava točí se jim

jen samou vírou, samou závratí,

leč dole řeka, rmutná řeka plyne,

krok jeden chybný a už plovou v ní –!

Dny včerejší – kdo na vás zapomněl by –

vy pěkné dny a noci naivní?

Ne rychle tak se potom léta hnala...

Za chlebem člověk vyšel do světa,

den jeden hýřil z bytosti tvé vyšel,

den druhý do ní vcházel asketa –

podivné hraní! Zatím lidé mřeli

a třepily se naše ideje...

Stanovisk tisíc na stůl čas ti hodí

a každé z nich už nějak správné je!

Blázinec! – duše oklamaná vzdychá,

pro slípky kurník! – hlas dí kohoutí,

– Tvé strašné kráse – snílek v prázdno šeptá,

– jen smrtí svou se mohu vyhnouti –!

– Své stříbro dej sem – slyším řev – a zlato!

– Do všeho rudou rozkoše chci nit!

Jdu kudy jdu a žiju, kterak žiju...

Co, živote, já na tobě mám chtít?

Pomalu nějak zrám zas na studenta,

jak býval jsem jím nitro oddané,

leč je tu kouzlo, že až strachem o ně

chvílemi srdce bíti přestane...

Ten pocit ráno nejsilnější bývá:

nadchází léto nejkrásnějších let!

Child Harold jak by stál mé u postele

a hleděl se mnou v nekonečný svět...