TICHĚ SRDCE

Uprostřed lesa malá mýtinka,

zelený, tichý, smavý palouček.

Ticho je tady celý Boží den,

ač skrytý děj se spřádá nejeden,

a když sem přijdu někdy zvečera,

bělavá zář se line do šera.

Uprostřed hoří stříbrný oheň.

A kolem ohně sličných dětí kruh,

zpívají, za ruce drží druha druh.

Uprostřed lesa malá mýtinka,

a já se dívám na ten chorovod.

Ty děti, to jsou moje dny,

ty dávné, dětské, a ty poslední.

Uprostřed hoří stříbrný oheň.

Ty dávné, dětské, očí upřímných,

v nich radost žití, bezpříčinný smích,

až ranní rosou zdá se jiskřit mýtinka.

Ty zraků klidných, vážné postavy,

dny poslední, k nim z lesa tiše jdou,

jim ruce podají a také dětmi jsou.

Uprostřed hoří stříbrný oheň.

A tak se točí tiše moje dny,

dávné a nové.

Však kde jsou bouřné dny mé prostřední?

Ty jednou na té tiché mýtince,

když jenom měsíc svítil z oblaků,

v průsvitných řízách svých se k zemi klaněly,

pak vykoupeny, jako holubice k nebi vzletěly.

Uprostřed zaplál stříbrný oheň.