TICHÉ ŠTĚSTÍ.

Jít poli úzkou pěšinou

a patřit ve žně čas,

jak bohatí se rovinou

tvá úroda, tvůj klas,

jak z brázdy tryská, zorané

tvým pluhem, rukou tvou –

ach, jaké štěstí neznané

chví srdce hlubinou!

Pták zpívá kdesi v oblaku,

a létem voní mez,

co je to božích zázraků,

co je to divů dnes!

Zapomněl’s rázem docela,

jak do zoraných lích

nejedna křemel vletěla

z čích’s rukou závistných,

a nevíš už, jak do rána

nejednou byla v spěch

kýms mladá setba zdupána

všem lidem na posměch.

Chléb duší lačných v úlevu

tak musí vždycky zrát,

a šťasten, komu bez hněvu

lze nad svým polem stát

a dívat se, jak vlnění

jde v nedohlednou dál,

a cítit, nových dychtění

že květ mu v duši vzplál:

Zas chytit pluh, jenž neumdlí,

a čelo schýlit v zem,

mít úsměv těm, kdož ničí zlí,

a zlaté klasy všem.