Tiché štěstí.

Slunce blysklo, všecko kvetlo,

a já v slunná pole vyšel.

Do mé duše padlo světlo,

zevšad hlas jsem tichý slyšel...

Táhlo teplo mojí hrudí,

jako v létě v luzích bývá.

Cítím, v duši mé se budí

divný pták, jenž sladce zpívá!

Tiché štěstí, tiché štěstí!

Uleh’ jsem si pod větvemi...

Zřel jsem, jak vše musí kvésti,

lehce jak a volno je mi.

Jsem jak čistý pramen z lesa,

kam jen laně chodí piti,

kde jen datel v kůru tesá

a kde šumí dlouhé sítí. –

Tiché štěstí, jak to bývá,

bleskem tak a jen tak letem,

co v mém srdci láskou zpívá,

a co sen, to vše je květem.

Přijď, ó přijď teď v tmavém šatě,

chci ti zlíbat smutek s čela,

jenom bych se díval na tě,

a ty bys mi rozuměla.