TICHÉ SVÁTKY.

Vánoce, to jsou tiché svátky.

Napadl sníh,

kraj je tak tich

a jako proměněn do pohádky.

Neslyšet kroků, když městem jdou chodci,

utichl hluk a boje a hádky,

tiše plá hvězd roj v oblacích

ve svaté noci.

Den jako jindy, a přec zas jiný,

jako by nebylo hříchu a viny,

nebylo bolu.

Lidé jsou měkčí a tišší,

všecko se zdá jim jasné a prosté,

bez jedu, ze slov jenž namnoze čiší,

hovoří spolu.

U večer tiší zasednou hosté

ke tvému stolu.

Myslil’s, že dávno prach jsou a prach,

vídal’s jich tváře už jenom v mhách,

a teď tu sedí,

mladí i šedí,

a ptají se, ptají

a na dětství tvé tak vzpomínají.

Do jejich tváře díváš se bledé,

hlas jich, jak suchý když list šumí v luhu,

a přec je znáš, a se rtů ti sjede:

„Maminko! – otče! – sestro má! – druhu!“

A přitom jako by po čas ten celý

stříbrné zvonečky zněly

třaslavě, tichounce, spíše jen v tuše

z tmy noční hluše,

jak by to harfy pozaznívaly,

ale tak z daleka – z daleka – z dáli...

Vánoce, to jsou svátky tiché.

Napadl sníh.

Utichly sváry plané a liché.

Neslyšně koně po sněhu kluší.

Kraj je tak tich.

Ticho je v duši.