Ó, tiché, vzdušné zjevení...

Ó, tiché, vzdušné zjevení,

jež v měkkou duši mou

se skláníš čarném ve snění

přeludem, vidinou –

Ó bohyně, jež prochvíváš

mne jako lyry ton –

ty, která něhou lásky pláš

v mých elegií ston –

A v hloubku duše snů a tuch

mi házíš plnou hrst

jak požehnání svého Bůh

v niv květných kyprou prsť –

Ó sestro duše, která dlíš

v oblačných výšinách,

zda také o mém bolu víš,

o stesku mém a snách –

Zda touhu moji hynoucí

a naděj moji znáš

a zdaž ty, něhou slynoucí,

nad bídou mojí lkáš?

Ó vyslyš prosbu jedinou,

jíž k tobě, snivá, mám,

než naděje mé pohynou,

než v oběť padnu tmám –

Ó ukoj tužbu horoucí

a snes v mou smutnou hruď

žár lásky planoucí

a strážcem jejím buď!