TICHÉMU ROBINSONU.

Když klikatý blesk náhle sjede s oblohy,

a hoří chata tvá i všechny zásoby

jak s olejem svým převržené nádoby:

jen skloníš se, můj Robinsone ubohý.

Vždyť rukou nerozbil, nespálil od dlaní

až po lokte. Vždyť slyšíš, zříš zas v závrati

po strmých schodech nebes slunce vstoupati

i shluky hvězd. Vždyť živ jsi, živ, a poznovu

vyzvedneš k úsměvnému nebi budovu

nad čerstvým spáleništěm pod strání.

A vždycky na tom pustém žití ostrovu

nalezneš Pátka svého, srdce soucitné,

jež přitulí se, oddá, pomoc poskytne,

jež nezřenou a nečítanou obětí

tě přinutí v radostně nyvém dojetí

uvěřit v lidství, před ním hlavu skláněti – –

Když s pustých břehů loď svých nadějí zříš plout

tak klidně, v dálce takové, že kapitán

tvých ohňů zlekaných nemůže zahlédnout;

když potom potopí se v mlhách obzoru

a kolem zas a zas jen hluchý oceán:

tu zalkáš bolestně. Však ještě uplakán

a na smrt teskliv líbáš malý země kout.

Vždyť živí tě. Vždyť vstoupajícím skřivánkem

a sluncem vycházejícím i červánkem

i každým jarem obnoveným říká ti,

že přec ten kapitán se jednou navrátí,

u výspy zakotví a nazpět dopraví.

Vždyť víš: On loď sic roztrhne, že s paluby

se kácíš s výkřikem, však nechce záhuby,

však pomůže, když bráníš se, a na břeh vyplaví.

Do prázdna vyzvedne na kříži neštěstí,

však na něm na smrt nepřibil, jen přivázal;

však rozpomněl se, když jsi lkal; však opět sňal,

když v hloubku lidství nahlédl’s i věčnou dál.

Ó, jak mu děkuješ, že všechněch bolestí

a zklamání a samoty tvé trpkou tíž

dal tobě s vírou v život z hlubin vynésti,

jak kdysi kajícímu Božetěchu kříž

přes alpské ledovce a stráně nahoru;

že naučil tě mlčky skláněti se níž,

níž v moudrou, nad vším vítězící pokoru.