TICHO CHVÍLE.

V tvé duši zraky moje vidí

krajinu, oblohu a lidi

zastřené smutkem, v chladném vanu,

když stměl se večer seveřanů.

Kouzelná svítilna tvé duše

se tmí též mlčením, v šeď tuše,

a stesk i můj i tvůj se pojí

v jedinou bolest. Ač se hojí,

přec stále živý ručej kvílí,

jak v houšti lesní v noční chvíli,

kde vstavač, kapraď naslouchá mu.

Znáš ticho, jako v prázdném chrámu?

Jen rtové žízní unavení

se časem schýlí ku prameni.