TICHO LESA.

Zář jitra padá širé na lesy,

jež volně oddychují po vzbuzení –

obláčky tiše plují nebesy

a tlumí oslnivé světlo denní.

Tichounce v jitru svítí paseka,

vlas modřínků jen vánek mírně čeří –

zde v šíř a dáli není člověka,

jen Ticho stoupá tudy s lesní zvěří.

Prst bílý na sevřených, měkkých rtech,

lehounce bosou nožkou kráčí v snění –

jen jako neslyšného vánku dech,

jen paprsků jak něžné políbení.

Teď zvonek zacink' pasoucích se krav –

a Ticho náhle ohlédlo se plaše,

mne shlédlo, ležícího v klíně trav,

a přátelsky se střetly zraky naše.

V dál neprchlo, je soucit ke mně jal,

zde v samotě se ke mně přitulilo –

já sladce v jeho klíně usínal,

když na čelo mne hebce políbilo...