Ticho na Tatrách.

To anděl zašuměl?

Ne, to byl vzdech.

Vypukl ze skal, v něž byl zkameněl.

Vzdech, jaký cítíš, miluješ-li svět,

a není nikoho, jejž přivinul bys k srdci,

a jenž by tišil vlnění tvých prsou;

vzdech jako tužba daleká, již cítíš

a vnímáš otevřenou hrudí,

mluvou a hudbou tajemných těch sfér,

akkordy jejichž nad hlavou se vlní

jak roj včel zlatých s květů letících,

a nevíš, odkud jsou a kam se nesou.

A jenom cítíš na dně prsou svých

velikou bolesť, krutý, dravý pocit,

jenž jako upír myšlénku ti svírá,

vyssává její krev – a ty to musíš trpěť.

Oblaky bělostnými kmitají

jak zlaté jehly paprskové slunce.

Daleko v háji větřík vzbuzený

přilétá ke mně, aby usnul v skalách.

Pode mnou dřímají si vlnky

ok mořských, které šepotají chvíli,

neb větřík čtveračivý probudil je.

A vzhůru letí oblak – touha má –

však už se trhá rozplývaje v éther,

a já jen slyším šumění větru

a bouři svých prsou.