Ticho pastvin.

Jsou tiché pastviny z večera ku podzimi,

z par sosny kývají větvemi prořídlými,

z trav žlutých, vymetlých zří ocún zádumčivý

a šípků opadlých řad zakrslý a křivý.

Pýchavky hnědavé pukají pod stád kroky,

jež líně domů jdou se zpocenými boky.

Kouř z nozder do vzduchu se valí polí šerem,

kam bílý luny srp se dívá před večerem.

Vše lehce vlní se, kaluže zamrzají,

led jemný potáhnul močály v ztichlém kraji,

jak hřbitov obrovský pahorky na obzoru

se v dumách zdvíhají za rámem bílých dvorů.

Je ticho... Dýmavé zříš páry jen, zříš stíny,

jen žluté kaluže v rozlehlém svahu hlíny;

však náhle jako z mlh a blízkých horských tesů

jak výstřel jakýsi by zahouk’ z hlubin lesů.

Tak někdy za ticha též často stává se mi,

jak výstřel v duši mé by vzbouřil klid můj němý,

že cos tam umírá, já vždycky pozoruji

v bludišti myšlének, v tmách prohlubni a sluji.