Ticho sváteční.

Jest ticho kol, ni vítr nezašumí.

Les, nebe jen – – ty čtou své němé dumy

jak v modlitbu, kdy člověk sám se hrouží,

až zapomíná, že s ní k Bohu touží.

Po lesním pažitě jak vítr tiše

v dál běží srn – ten psanec svojí říše.

Den sváteční – on poutník v tesknu plachém

v dál ubíhá pol s nadějí i strachem.

Tu v ticho lesa hrom jak zařval hrubý!

Tou ranou staré zachvěly se duby

a celý les svou rozchvěl klidnou hlavu

a srnec klesl v zkrvácenou trávu.