Ticho v duši.

Jako ve starém a opuštěném parku

za podzimních stmívání s plýhavým smutkem,

takové je ticho a takový klid v mé duši.

...Trochu života a mnoho umírání...

...Trochu dusených výkřiků a mnoho pláče...

Ale vím, je to klid tajemných tušení bouří,

jež zaspaly náhodou několik hodin v prohlubních jezer,

je to klid spoutaných před večerem poprav...

A zdá se mi někdy, že bouře už v dálce na buben hlučí,

a zdá se mi občas, že umíráček zacinkal s věže. –

Ach Bože! Jsem slepý, co zatím Osud děsné přípravy snuje;

toliko instinkt strachu a bázně šeptá mi cosi...

Ale pak přijde vše náhle!

Bouře udeří v bubny, zaječí trubkami všemi!

A bude to vítězný pochod strašlivé Pomsty

v nepřipravené město branami nespuštěnými!!

Plameny věží vykřiknou do tmy,

zvony poplašné roztají v žárech.

! Vražda půjde ulicemi na rozkaz Pomsty

a Spící pod meči nehlesnou ani.