TICHO V HORÁCH.

Hor vrcholy svit zlatý oblévá.

Jest pozdní večer. Sedím v úvale,

dokola nízké křoví jalovce

a v sporém vřesu můra večerní;

dál hustý štěrk, jímž s těží propletá

se lesní pramen, tiše, bezhlasně,

jak vlny jeho šly by po špičkách.

A ticho roste, tak jest hluboké,

že v keři pták když křídly zašustí,

jak vzdálená bouř zní to v nitro mé,

tak líbezné, že zvonců snivý hlas,

v jichž taktu skot se pase po stráních,

zní v moje sny, jak Ave večerní

nad rodnou vsí. A ticho roste dál.

Teď rozlilo se jako ocean

přes duši mou, jen z jeho němých vln

ční myšlenky mé jako ostrovy.

Leč rychle mizí jeden za druhým

tím proudem zhlcen, stále rostoucím.

Teď poslední kles’ a s ním duše má

se zachvěla a padla tichu na dno...