TICHO V LESE.

Tmí se zvolna. Mech je zrosen.

V slavném lesů mlčení

vrcholky jen planou sosen

v červánkovém plameni.

Tu tam ještě snět se hýbá,

leč tak tiše, zlehýnka,

jako když tě ukolíbá

do snů milá vzpomínka.

A ten večer jak když víkem

rakev bolů překlopí,

duše má se vrhá s díkem

do té ticha zátopy.

Cítí, jak ta čistá lázeň

vlahá je i chladivá,

smývá starost, trud i bázeň,

v ryzí běl se odívá.

A ten motýl v šeru lesa

jak z mé duše odlít by,

na svých bílých křídlech nesa

tiché sny a modlitby.